Náš květnový výlet za nejsevernějším bodem ČR započal ráno na nádraží ve Všetatech, odkud jsme vyrazili vlakem na cestu dlouhou bezmála tři hodiny až do stanice Mikulášovice dolní nádraží. Z Mikulášovic jsme se vypravili pěšky k zámku Lipová, kde jsme posvačili a na chvíli si odpočinuli. Poté jsme již vyrazili vstříc místu našeho přenocování, což byl turistický přístřešek ležící přímo na hraniční čáře mezi ČR a Německem. Ihned po našem příchodu jsme rozvinuli karimatky, uvařili si jídlo, zahráli nekončící monopoly a šli asi ve 22:00 spát.
Další den ráno jsme se nečekaně probudili už ve 4:00, protože v důsledku venkovního deště začala zdánlivě spolehlivá střecha na některých místech propouštět vodu. Tudíž jsme museli urychleně odklidit věci na které pršelo, převléct se do suchého oblečení a vyčkat až déšť ustane. Zhruba v 5:10 již bylo po dešti a my mohli vyrazit. Morálka sice trochu kolísala, ale nenechali jsme se odradit od našeho cíle (nejsevernější bod ČR), u kterého jsme se vyfotili. Dále jsme pokračovali směrem k nejbližší civilizaci do obce Lobendava, kde jsme v obchodě doplnili proviant a ještě k tomu jsme navíc vyfasovali od hodné paní prodavačky každý tatranku zdarma (prý od cesty). Po občerstvení a odpočinku jsme se ubírali směrem k nádraží. Během cesty nám ale vyhládlo a již se blížila dvanáctá hodina, takže jsme našli vhodné místo, rozdělali přenosný gril a něco dobrého si ugrilovali. Byl to chutný oběd, po kterém jsme místo uvedli do původního stavu a došli na nástupiště vyčkat příjezdu vlaku. Po celou dobu nám od rána svítilo slunce, které vysušilo naše mokré karimatky a ty věci co nevyschly, tak jsme usušili na rozpálených kovových lavičkách u nástupiště. Dále nás již čekala jen cesta vlakem zpět.
Suma sumárum jsme ušli celkem 26 km a všichni si výlet moc užili, a to i přes naše překvapivé probuzení. Nebyli bychom to skauti, kdybychom se k problémům nedokázali postavit čelem a vervou sobě vlastní, koneckonců vždyť to je vlastně to dobrodružství.
Za družinu zajíců napsal Jan Rosický